:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

229. vydání (6.3.2000 )

Hledejte vlevo doleLíbí se vám nová podoba IAN? Ovšem, já vím -- kdo se hodně ptá, moc se doví. A jak už to bývá, odpovídají většinou nespokojení. Ale tak je to určitě správně: pište (tedy mailujte, to "a" je v tomto slově důležité), myslíte-li to opravdu vážně. Vaše častá stížnost: preferujete čtenáře -- píšete -- připojené pevnou linkou. My, co jsme většinou připojeni modemem, jsme si předtím pěkně stáhli naráz všechny novinky, odpojili se od požírače drahých impulsů a v klidu si vše přečetli. Teď abychom se uklikali... Nu, osobně si myslím, že internet = pevné připojení. Samozřejmě vím, že do tohoto stavu nám ještě chvilka zbývá. Ale před dvěma lety jsem zažil něco podobného: cédéčko ASTRO 2001 (snad si na ně ještě vzpomenete) bylo připraveno pro Windows 95 a pentium. Ihned se vyrojily námitky: většina používá Windows 3.11, máme 386, 486 -- proč na nás nemyslíte? Nyní se nám všem zdá, že to muselo být v dávnověku. Ale abyste si nemyslili, že redakci je úplně fuk, jestli vám novou úpravou vznikly problémy. Prozradím vám fígl, na který byste za chvilku určitě přišli sami: na titulní straně v levém úzkém sloupci dole najdete nápis "formátuj pro tisk". To je lék na modemové neduhy -- klikněte si tam a uvidíte. Pěkné počtení!

Zdeněk Pokorný

 

Běží na vašem počítači ještě SETI@home? (375 odpovědí)

  • ano (60%)
  • ne (24%)
  • neznám SETI@home (16%)

 

 

Galaktické sperma v akci

Pravidelní čtenáři IAN už vědí, že vývoj galaxií je velmi zdlouhavá záležitost, a pozorování jejich zrození je nejen časově ale i technicky náročné. Pojďme se tedy seznámit s možností, kterou nám příroda k ulehčení života nabízí.

 Podíváte-li se na přiložený obrázek kolidujících galaxií Antény (majitelé archivního CD-ROMu IAN mohou zalovit v temných zákoutích disku), možná snadno přehlédnete malý zhustek na konci jednoho z dlouhých výběžků, jež se táhnou jako "ocásek" prachu a plynu coby stopa probíhající havárie. Právě zde se tvoří nový hvězdný ostrov -- trpasličí galaxie jako důsledek galaktického kanibalismu dvou velkých spirál.

O tom, jak se vyvíjejí gigantické hvězdné ostrovy, toho z přímých pozorování moc nevíme. Jakékoli změny jsou totiž z hlediska lidského života buď úplně neměřitelné, nebo jen málo postřehnutelné. To, že nám příroda neumožňuje studovat jejich vývoj přímo, ale oplácí rozmanitým výběrem galaxií v nejrůznějších stádiích vývoje. Představu o tom, jak to asi při jejich vzniku vypadá, si tedy udělat můžeme. Jednou z možností, které máme na výběr, je paradoxně také "masakr" provázející galaktickou srážku. Astronomové nazývají tento proces mnohem méně sugestivně jako gravitační či slapovou interakci.

O co jde, je zřejmě jasné z přiloženého obrázku. Dva hvězdné ostrovy, které se pohybují prostorem dostatečně blízko k sobě a tedy kolem jakéhosi společného těžiště, se vzájemně ovlivňují a tento tanec smrti může skončit dočasným či úplným splynutím -- srážkou. V pravém smyslu slova se ale nejedná o srážku, jakou známe z běžného života (dvě koule, auta, letadla, voli...), spíše pozorujeme průchod jedné galaxie druhou. Vzhledem k tomu, že mezihvězdný prostor je vcelku prázdný, nepozorujeme dokonce ani kolize jednotlivých hvězd. To je věru nepravděpodobné. Mnohem zajímavější je ale ze statistického hlediska zahušťování molekulárních mračen. Při něm dochází mimo jiné ke kreaci nových hvězd a jak se zdá i ke vniku zcela nových galaxií.

To, že při srážce dvou hvězdných ostrovů může vzniknout úplně nová trpasličí galaxie není zdaleka nová myšlenka. Již v roce 1953 ji vyslovil Zwicky v jedné ze svých prací věnovaných životu galaxií. Teprve v roce 1992 ale dostali astronomové možnost zkoumat takové objekty přímo. Díky velkým dalekohledům, jako je kupříkladu NTT v Chile, bylo možné provádět spektroskopii a snímkování s velmi velkým úhlovým rozlišením i okrajových partií srážejících se galaxií.

 Ukazuje se, že při kolizích jsou do mezigalaktického prostoru uvolňována nemalá množství prachu a planu, který je základem pro vznik dalších mladých hvězd. Trpasličí galaxie vzniklé slapovým působením jsou tak zmenšenou ukázkou toho, jak mohou probíhat procesy tvorby hvězd v normálních či větších galaxiích. Otázkou ale je, jak se v nich objevuje molekulární vodík, tolik potřebný pro vznikání dalších hvězdných generací. Zdá se, že za jeho přítomnost může několik faktorů. Jednak jde o plyn, který dostane trpasličí galaxie do vínku při samotném vzniku -- tedy co si sama odnese z mateřské galaxie. Kromě toho ale astronomové pozorují nová oblaka molekulárního vodíku, který si galaxie sami vyrábějí. Toto "galaktické sperma" je ale velmi špatně detekovatelné a tak si pomáhají různými, hlavně spektroskopickými metodami.

Podle pozorování různých trpasličích galaxií mohou nyní vědci odhadovat, jak to tedy s trpasličími galaxiemi je. Molekulární vodík v nich nacházíme nejen díky mateřským galaxiím, ale také díky vlastní tvorbě. Ta díky hvězdám končících svůj život, přeměňuje atomární vodík na molekulární, kterým pak plýtvá při tvorbě hvězd nových. Bohužel ale nejsou zatím dostatečně kvalitní a četná pozorování, která by nám tuto záhadu pomohla rozřešit jednou provždy.

Dnes tedy můžeme tvrdit jediné. Trpasličí galaxie nám mohou pomoci zkoumat mnohem větší, komplikovanější a hůře popsatelné objekty, kterých je ve vesmíru spousta. A přestože se to může zdát na první pohled šílené, žijí svým vlastním životem, který lze srovnat s ostatními, plnohodnotnými členy široké galaktické rodiny.

Rudolf Novák
Zdroj: ExpressZone.com, Astron. & Astrophys. 226, L19-L22, STSCI
 

Šťastné setkání po 14 letech

Hubblův dalekohled, jak už jsme si zvyknuli, pomohl vyřešit další problém. Arizonským hvězdářům totiž asistoval při objevu dvou už čtrnáct let ztracených Uranových měsíců. Šťastné shledání s Ofélií a Cordélií se tak zařadil mezi další triumfy nebeské mechaniky: poloha jednoho satelitu byla předpovězena na základě jeho gravitační interakce s jemným prsteny.

 Sedmou planetu sluneční soustavy navštívila na sklonku ledna 1986 dnes již legendární sonda Voyager 2. Pouhý den před tragédií raketoplánu Challenger její kamery zahlédly ve spletité soustavě jemných prstenů, u svazku označovaného písmenem epsílom, dva malé měsíce o průměru šedesát kilometrů, které byly později nazvány Cordélie a Ofélie. Nebeští mechanici sice promptně stanovili parametry jejich drah, vzhled k pozorování omezenému prolétající sondou na pouhé dva týdny však bohužel se značně velikou nejistotou. Chyby v odhadech tak znemožnily předpovědět jejich přesné polohy v následujících desetiletích a oba novopečené satelity zmizely v neprostupné anonymitě temného vesmíru.

Oba přírůstky patří do kategorie tzv. pastýřských měsíců, které zásadním způsobem určují podobu jemných prstenů. Tyto ozdoby velkých planet tvoří drobné prachové částice, které v uzoučkých drážkách vězní dvě družice: Cordélie se pohybuje v ně prstenu espílon, Ofélie uvnitř (viz snímek).

Na záběrech okolí Uranu, které mezi roky 1994 a 1998 pořídil Hubble, se Cordélii a Ofélii zprvu nepodařilo zahlédnout. Před nedávnem však Erich Karkoschka z Arizonské univerzity, jenž mimochodem minulý rok objevil osmnáctý měsíc této planety, podrobil snímky z roku 1997 podrobnější analýze. Ofélie se přitom vyloupla na kompozici několika desítek záběrů poskládaných na sebe a vhodně pootočených ve směru jejího předpokládaného pohybu.

 French a Philip Nicholsonovy z Cornell University si poté prohlédli všechna přesná měření prstenu epsílon, která se od roku 1977 sbírají při zákrytech vzdálených hvězd, a nalezli v něm několik vlnek s tloušťkou kolem poloviny kilometru, které vznikají v gravitační náruči dvojice blízkých satelitů. Všechny informace dohromady pak umožnily spočítat parametry dráhy Ofélie výrazně přesněji a dohledat i slabší Cordelii. "Na základě našich údajů dokážeme polohu obou satelitů předpovídat na celá desetiletí dopředu," shrnul výsledky Erich Karkoschka. "A co je ještě důležitější, objev těles na předpověděných polohách potvrdilo oprávněnost hypotézy o pastýřských družicích, jejichž existenci předpověděl v roce 1978 Peter Goldreich." Jeho myšlenky nám v jednoduchosti shrnul redakční kolega Zdeněk Pokorný: "Podle zákonů nebeské mechaniky se družice obíhající na vzdálenější dráze pohybuje pomaleji než tělesa, která jsou blíže k planetě. Budeme-li uvažovat dvě od sebe nepříliš vzdálené družice s trochou drobných částic mezi sebou, pak nejrychleji obíhá vnitřní družice, o něco pomaleji částice a nejpomaleji družice vnější."

"Všimněme si nejdříve vnitřního měsíce," popisuje dál Zdeněk Pokorný. "Když se blíží k pomalejší částici z prstence, svou gravitací ji přitáhne blíže k sobě a trochu zbrzdí. Jakmile však družice částici mine, snaží se svou gravitační silou tuto malou částici, nacházející se teď za družicí, přitáhnout k sobě. Vlastně ji urychlí. Jenže urychlení, kterého se malé částici dostalo po setkání, je větší než zbrzdění, jež nastalo před setkáním, protože teď je částice blíže satelitu, než byla předtím. Získá část pohybové energie od vnitřního měsíce, což jí stačí na to, aby se dostala na 'vyšší' dráhu, tedy dál od planety i vnitřní družice."

"U vnějšího měsíce je tomu opačně. Ten zahání částice blíže k planetě a naopak přebírá část energie od částic prstence. Oba měsíce pozbývají i dostávají kinetickou energii od částic, nicméně rezonancemi s dalšími družicemi mohou být 'uzamčeny' ve svých drahách. Pak ale trvale nahánějí částice prstence k sobě, prstenec zužují nebo alespoň zamezují jeho rozšiřování. Pro tuto svou úlohu dostaly takové družice poněkud neobvyklé, i když docela příhodné označení: pastýřské družice. Jejich úlohou je totiž udržovat částice prstence pohromadě, jako pastýř, který udržuje stádo zvířat v houfu," uzavřel náš příběh Zdeněk Pokorný.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA/JPL/Caltech
 

Interstelární reflexe

Přestože od jeho od opravy uplynulo jenom několik týdnů, Hubblův dalekohled si našel čas a v rámci projektu Hubble Heritage nakrátko zaostřil na překrásnou mlhovinu NGC 1999 ze souhvězdí Orion.

Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni (jpg, 49 kB) Hubble Heritage, tedy v překladu Hubblův odkaz, je zajímavým projektem několika amerických organizací. Již rok a půl, měsíc co měsíc, vždy první čtvrtek, na svých stránkách ukazuje a podrobným komentářem doplňuje lahůdky z bohatého archivu vesmírné observatoře. Díky přístupu Ústavu kosmického teleskopu v Baltimoru, odkud se provoz Hubblu řídí, však internetoví fanoušci z času na čas dostanou možnost sami určit cíl, na který se podívá a který pak teleskop zařadí do svého dědictví. Posledním takto vybraným cílem se stala mlhovina NGC 1999. V pátek 21. ledna 2000, ji v průběhu necelé hodiny dalekohled vyfotografoval v několika filtrech, takže o pár týdnů později vznikl i přiložený barevný portrét.

NGC 1999 je příkladem tzv. reflexní mlhoviny: Ve středu oblaku plynu a prachu o průměru necelého jednoho světelného roku leží nejméně jedna velmi mladá stálice (vlevo od středu). Její hmotnost se odhaduje na tři a půl Slunce a povrchová teplota se u ní vyšplhala na 10 tisíc stupňů. Je to sice hodně, dvakrát více než v případě naší mateřské hvězdy, avšak ne tolik, aby ve svém okolí rozsvítila všudypřítomný vodík. (Takovým útvarům se pak říká emisní mlhoviny a příkladem je nedaleká M 42.) Její světlo se však rozptyluje na okolních prachových částicích a podobně jako lampa v husté mlze tak okolo sebe materiál přesto zviditelňuje. Na rozdíl od červených plynných mlhovin, kde svítí vodík v čáře Halfa u červeného konce viditelného světla, má proto reflexní či též prachová mlhovina světle modrou barvu. Na jemném prachu se totiž lépe rozptyluje světlo kratších vlnových délek.

NGC 1999, jenž mimochodem leží 1500 světelných roků daleko, je však zajímavá i z jiných úhlů pohledu. Třeba tmavá skvrna poblíž středu ve tvaru písmene T, jenž se nachází napravo dolů od hvězdy. Jedná se o tzv. Bokovu globuli, tedy chladný oblak plynu, složitých molekul i prachu, v jehož útrobách mohou kondenzovat nové stálice. Je natolik hustý, že nepropustí světlo vznikající za ním, proto ho vidíme jako temnou siluetu na pozadí světlé mlhoviny. A pokud prozradíme, že NGC 1999 patří mezi první tzv. Herbig-Haro objekty (mimo záběr), za kterými se skrývají velmi mladé hvězdy ozdobené výtrysky plynu ve směru rotační osy, pak bude letmý pohled na další perlu Hubblova dědictví úplný.

Jiří Dušek
Zdroj: Hubble Heritage
 

Je toho o deset deka navíc, můžu to tak nechat?

Komerční společnosti pronikají do vesmíru čím dál tím více. Ostatně i všemocný kolos NASA před několika dny zveřejnil ceník soukromých projektů na palubě Mezinárodní kosmické stanice. Začíná se na 20,8 milionech dolarů za "jednotku" a rok, veškeré speciální služby se započítávají zvlášť.

 Orbitální základnu v tuto chvíli tvoří pouze dva moduly a její další stavba je více než nejistá. To však nevadí, aby se už neuvažovalo o jejím komerčním využití; ať už pro jednorázové placené experimenty, tak i pro malou sériovou výrobu. V první nabídce, která v dalších rocích zcela jistě podlehne nejrůznějším změnám, se přitom "draží" patnáct zásuvek v amerických modulech stanice, které budou k dispozici po dostavbě kolem roku 2004. V základní nabídce, za výše uvedenou cenu 20 800 tisíc dolarů, se kromě zařízení o velikosti ledničky počítá i s 2880 kilowatthodinami, 86 hodinami posádky a přenosem 2,0 terabitů směrem na Zemi. Experiment můžete umístit i v ně stanice, pak ale počítejte jenom s 32 hodinami posádky zdarma a 2,6 terabity dat.

Všechny ostatní služby jsou navíc. Včetně dopravy raketoplánem (22 000 dolarů/kg uvnitř hermetického prostoru, 26 400 dolarů/kg v neizolovaném nákladovém prostoru). Transport však můžete realizovat prostřednictvím soukromé lodi. Každou hodinu obsluhy lidskou posádkou koupíte za 15 tisíc, dva tácy pak vysázíte na dřevo za jednu kilowathodinu, zatímco za minutový přenos sítí speciálních komunikačních satelitů pouhou stovku dolarů. Na kolik přijde výstup do volného kosmického prostoru NASA neoznámila.

Pokud není vaše peněženka dostatečně tlustá, váš účet patřičně vysoký, nebo pokud je zamýšlený projekt spíše menší, můžete si pronajmout i menší část slotu (nesmí být však menší než jedna šestina). Na druhou stranu se ale střežte toho, abyste velikost byť jen o vlas přepísknuli. Alespoň ne bez předchozí konzultace s NASA.

Po pravdě řečeno, nabídka není až tak originální. Už na podzim loňského roku vešla ve známost informace, že americká firma Spacehab a ruská společnost Energija připojí ke stanici -- na jeden z uzlů ruské části -- komerční modul Enterprise, jenž poskytne prostor pro zpravodajskou stanici a malou laboratoř. Už delší dobu se také zvažuje možnost prodeje vysílacích práv, některé z řady soukromých televizních kanálů.

Dostavba základny v ceně 60 miliard dolarů je však v nedohlednu a tak se zdá, že se tímto způsobem zatím pouze "oťukává zájem" a cenové menu je zkušebním balónkem, na jehož letu se zkoumá zájem soukromých společností. Svým způsobem to přiznala i samotná NASA: Sazby jsou pouze orientační. Pokud bude zájem výrazně vyšší, vzrostou i ceny. V opačném případě pak může dojít k poklesu. Podle oficiálních činitelů přichází v úvahu i možnost, že u projektů zajímavých pro NASA či Spojené státy bude platba symbolická. V drtivě většině případů však o realizaci experimentu rozhodnou jen a pouze peníze.

Jiří Dušek
Zdroj: SpaceViews, MSNBC a NASA
 

Osud Galilea upečen?

První umělá družice největší planety sluneční soustavy se ocitnula na konci aktivního života. Diskuze o budoucím osudu Galilea se tak pomalu stávají čím dál tím aktuálnější. A samozřejmě i mediálně nadmíru zajímavé.

 Sonda Galileo se na cestu vydala v roce 1989. Její osud poznamenala jak katastrofa raketoplánu Challenger, tak i nerozevřená anténa, která značně degradovala přenos informací směrem k řídícímu středisku v kalifornské Pasadaně. Přes veškeré útrapy výprava za jeden a půl miliardy dolarů nezklamala. Protáhla se kolem několika těles sluneční soustavy, včetně Venuše, Země, Měsíce i drobných valounů Gaspry a Idy s Daktilem, sledovala podivuhodný zánik rozpadlé komety Shoemaker-Levy 9, a nakonec v prosinci 1995 dospěla k samotnému Jupiteru. Začala tak dvouletá "základní mise", během které se podívala na zoubek nejen obří planety, ale také jejího nejbližšího okolí se čtyřmi velikými satelity, a vypustila do atmosféry "nejvyššího boha" sebevražednou sondu.

Na sklonku roku 1997 se zcela samozřejmě dočkala rozšíření svého původního programu, kdy se zaměřila především na ledovou Europu a ohnivé Ió. Stejně jako křemenný písek v přesýpacích hodinách jednou proteče úzkým hrdlem i "prodloužená mise" s půlnocí 31. prosince 1999 skončila. Oprávněně však následovalo ještě roční "miléniové" prodloužení, jehož součástí byl nedávný průlet nad Ió, dvě setkání s Ganymedem, studium Jupiterovy magnetosféry a společné pozorování se sondou Cassini, která v prosinci 2000 proletí kolem Jupiteru na cestě k Saturnu. To všechno přesto, že se jedná o technologii osmdesátých let, jejíž elektronika dostala řadu zásahů oblaky nabitých částic.

V té době však bude v nádržích Galilea paliva nejvýš do zapalovače, takže se observatoř nevyhnutelně ocitne na zásadní křižovatce: Vydá se do náruče Jupiterova krematoria, nebo skončí jako mrtvý měsíc věčně obíhající na periferii soustavy? "Sonda nikdy neprošla karanténou a před opuštěním Země ani nebyla sterilizována," prozradil v minulých dnech Michael Belton z observatoře na Kitt Peaku. "I když si nedokážu představit, že by vystavené radiaci nějaký živý organismus mohl odolat."

Je samozřejmé, že na palubě meziplanetární lodi nejsou žádné krysy, šváby, či blechy. S velkou pravděpodobností se však v jejích útrobách, záhybech kabelů, ve spleti tištěných spojů a podél palivových trubic skrýván celá řada mikrobů. O nesmírné vůli k životu ostatně svědčí osud obyčejných bakterií Streptococcus mitis, jež přežily dva a půl roku v nehostinných podmínkách Měsíce a které nazpět uvnitř některých částí Surveyoru 3 přivezla posádka Apolla 12.

Nad osudem Galilea se musíme zamýšlet jenom proto, "abychom měli jistotu, že nějakou náhodou neznečistí povrch Europy, která je možným domovem pro jinoplanetnický život." Manažeři projektu proto vážně uvažují, že sondu v průběhu roku 2001 či 2002 pošlou do Jupiterovy atmosféry, kde shoří jako nenápadný meteor. V úvahu též přichází srážka s ohnivým Ió či některý z menších ledových měsíců, resp. navedení na vysokou oběžnou dráhu, kde se bude pohybovat na věčnost. "Analyzujeme všechny možné varianty," charakterizoval současný stav Jim Erikson z Jet Propulsion Laboratory.

Ať už bude osud Galilea jakýkoli, jedna věc je více než zřejmá. Úvahy o životě na Europě nejsou ničím jiným než nepodloženými úvahami. Dokonce - pomineme-li samozřejmě celou řadu nepřímých indicií -- není ani jistá existence rozsáhlého vodního světa pod ledovým krunýřem. A protože pravděpodobnost setkání s měsícem není příliš veliká, je nezbytné diskuze o budoucím osudu sondy brát spíše jako rozumnou reklamní kampaň, která má udržet naši pozornost. Bezesporu právem.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News, Florida Today
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...