:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

228. vydání (2.3.2000 )

Cesta na Mesic (Georges Melies) Podzimní depresi jsme úspěšně překonali, ze zimního spánku se probudili a teď nás pomalu čeká souboj se starou známou, ale o to pevněji zakousnutou jarní únavou. Rudolf Novák právě slepuje pravítko, které jsem o něho přerazil, a z reproduktorů nám hlavy tupí Karel Kryl. Kolem Kraví hory, na jejímž vrcholu sídlí brněnská hvězdárna, se prohání ostrý, až nepříjemně chladný vítr a na cestě pod našimi okny se před chvílí porvali dva psi. Dohlednost je vynikající, z naší střechy vidíme Pálavu a vše nasvědčuje tomu, že dnes bude křišťálově krásná noc. Prostě tuctový redakční den IAN. (Mimochodem, Rudolf to pravítko neslepil, ale zato si důkladně poleptal oba palce.) A málem bych zapomněl. Na Internetu se proslýchá, že v rámci jedné britské loterie budete moci vyhrát výlet na Měsíc. Kam ten svět spěje...

Jiří Dušek

 

 

 

Kitty Hawk na Marsu

Podle dříve zveřejněných plánů měl v roce 2003 přibližně tři hodiny brázdit řídkou atmosférou Marsu malý létající stroj. Bohužel, nápad to nebyl příliš kluzký, neprotáhnul se byrokratickým soukolí NASA a už několik měsíců je více než klinicky mrtvý. Osud důstojných oslav stého výročí vzdušného skoku bratří Wrightových tak do svých rukou vzali odborníci soukromých společností a neméně zruční studenti.

 Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku původně předpokládal, že malé letadlo poletí nad rozsáhlým Kaňonem Marinerů v prosinci 2003, čímž velkolepě vzpomene na průkopnický čin Wilbura a Orvilla Wrightových. V soutěži projektu Discovery, do kterého patří mise NEAR, Pathfinder, Lunar Prospector či Stardust, však tato myšlenka neuspěla. Proto se stala součástí jiného programu -- nově zamýšlené série mikromisí k červené planetě. Jako na potvoru však v listopadu loňského roku letadélko "přeskočil" komunikační a navigační satelit, jenž nahradí nečekaně ztroskotavší Mars Climate Orbiter. Ten měla nejen monitorovat počasí, ale později pracovat i jako retranslační vysílač. Jinoplanetnický Kitty Hawk tak alespoň pro rok 2003 upadl v definitivní nemilost.

V okamžiku, kdy selhává stát, často situaci zachraňují zruční soukromníci. V tomto případě společnost Aurora, která si vzala na pomoc studenty z prestižního Massachusetts Institute of Technology (MIT). Kromě toho, že se měla podílet na odloženém projektu NASA, má i jiné exotické zkušenosti: stavěla Daedalus, člověkem poháněné letadlo, které v roce 1988 urazilo 115 kilometrů nad Aeganským mořem z Kréty na Santorini. "Pokud to někdo dokáže, pak to budou žáci MIT," stručně charakterizoval šanci na úspěch J. C. Ledé ze společnosti Aurora.

 Zatímco původní projekt dával důraz na vědecký výtěžek, nyní došlo k přehodnocení a letadlo, které by mělo 17. prosince 2003 letět na Marsu, bude především demonstrovat technologické schopnosti a oslaví kulaté výročí. Další informace budou navíc. "Jak jinak bychom měli tento den oslavit, než že to vůbec dokážeme?" Zeptal se na tiskové konferenci doslova J. Ledé.

Projekt však může, stejně jako v případě NASA, ztroskotat na nedostatku financí. V ideálním případě poletí jako sekundární náklad při startu komerční rakety Ariane 5, v horším jako jediný pasažér nosiče Pegasus či Taurus, které k Marsu zvládnou vynést 100, resp. 300 kilogramů materiálu. Rozdíl mezi oběma variantami je propastný: 25 milionů bude stát Taurus, 1 milion dolarů přívažek k Ariane 5. Rozhodovat však budou především technické podmínky.

Po příletu k Marsu se letadlo v ochranném pouzdru ponoří rovnou do atmosféry. Ve výšce jen několik kilometrů roztáhne křídla a díky raketovému motoru se "ve vzduchu" udrží kolem dvaceti minut. Prakticky po celou dobu bude pořizovat komprimovaný videozáznam, jenž v reálném čase odvysílá k retranslační umělé družici či malému přistávacímu pouzdru, odkud budou záběry několik následujících měsíců posílány na Zemi.

Zatímco technických změn bude ve finále celá řada, kritický je kromě peněz také čas. Aby to všechno stihnula, musí se sondička na cestu vydat nejpozději v polovině května 2003. V těchto chvílích proto vzniká koncepce celého projektu, včetně vytipování nezbytných finančních zdrojů tak, aby faktický vývoj letadla začal v srpnu tohoto roku. Celkový účet se má pohybovat mezi 55 a 60 miliony dolarů, přičemž při komerčním využití (prodej videa, logo, reklama) snad o příliš veliký propadák nepůjde.

Každopádně je tým nadšenců alespoň nyní velmi optimistický. Takže doufejme, že "nejchladnější vzduchoplavecký projekt tohoto století" dopadne na jedničku.

Jiří Dušek
Zdroj: SpaceViews a další materiály
 

Ohňostroj začíná

Záběry z části Velkého Magellanova mračna ukazují, že se zde v nejbližší době dočkáme nádherného světelného představení. Rázová vlna, která se již druhé desetiletý šíří od supernovy 1987A totiž dospěje k rozsáhlému prstenu mezihvězdné látky, stlačí jej a zahřeje na teplotu až několik milionů stupňů Celsia. Zaniklá hvězda nám tak na vzdálenost 170 tisíc světelných roků pošle ze záhrobí zřejmě poslední světelný vzkaz.

Supernova na okraji Velkého Magellanova mračna explodovala 23. února 1987. Umírající obr původně označovaný Sanduleak -69o202 tak velkolepě a jednou pro vždy zakončil svoji existenci. V poslední křeči se milionkrát zjasnil, po několika stoletích tak vytvořil další supernovu viditelnou bez dalekohledu a především do okolí vyhodil rychlostí několika tisíc kilometrů za sekundu rozpínající se bublinu materiálu svého vnějšího obalu.

Před podivuhodným harakiri bychom na tomto jinak obyčejném místě vesmíru nalezli tuctového obra: stálici s hustým jádrem a řídkým obalem, který by spolehlivě vyplnil naši sluneční soustavu až někam za dráhu Země. Z chladné atmosféry, podléhající komplikovaným pulsacím, vanul nepřetržitý vítr -- v rozsáhlých hustých vlnách pak s klesající teplotou kondenzovaly větší a větší částice. Jedno z posledních mocných zakašlání se přitom událo před 20 tisíci roky

 Kolem Sanduleaku -69o202 tak vzniknul ohromný prstenec relativně hustého materiálu, který v únoru 1987 ohřálo světlo explodující hvězdy. Od té doby odborníci sledují, jak všechny struktury v této oblasti pomalu zhasínají. (Hypotéza o setkání s rázovou vlnou vznikla v roce 1992.) A právě s tímto materiálem se prvá teď začala srážet rázová vlna rozšiřující se už třináct roků kolem supernovy.

"Cáry roztrhané supernovy se až dosud pohybovaly relativně prázdným prostředím," popsal současnou situaci ve Velkém Magellanově mračnu Arlin Crotts z Columbia University. "Nyní se však potkal se relativně hustším materiálem." Setkání, jehož začátek zachytil Hubblův kosmický dalekohled, dá za vznik rozsáhlému prstenu svítící látky. Záběr z druhého února totiž ukázal, že se tady objevily čtyři nové, nápadně jasné skvrny horkého plynu.

Jednu z prvních indicií, že rázová vlna dospěla až do tohoto místa, objevil Hubble už v roce 1997. Tehdy v prstenu spatřil jeden výrazně zářící uzlík. "Jednalo se o první vykročení k tanci a k začátku velké zábavy," popsal objev Robert Kirshner z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics v Cambridge. "Skutečný ohňostroj však teprve začíná a v následujících deseti letech proto spatříme něco impozantního. S pomocí Hubblu budeme mít skvělý výhled," těší se jeho kolega Peter Garnavich. Světelný doprovod explodující supernovy totiž rozsvítil jenom malou část plynu, který z původního obra kdysi uniknul. Jeho valná část byla až dosud ukryta ve tmě, nyní ho však světlo vytvořené po kolizi obou front konečně ukáže. Astronomové tak poprvé dostanou možnost nahlédnout do okolí velmi hmotné hvězdy a snad i zmapují, jakým způsobem, v jakých vlnách, z ní odtékal plyn a prach.

Okolí supernovy z roku 1987 je totiž značně komplikované. Kromě vnitřního prstenu, který se v průběhu několika roků zahřeje, zde pozorujeme i celou řadu další útvary. Svědčí ve prospěch myšlenky, že bouřlivý povrch umírajícího obra Sanduleak -69o202 opouštěl materiál, tedy plyn a zkondenzovaná prach, v řadě různě hustých a rozsáhlých vln.

Roztrhané a pozvolna chladnoucí zbytky supernov sledujeme v celém vesmíru. Příkladem může být známá Krabí mlhovina z Býka, Řasy z Labutě či propletený komplex mlhovin v souhvězdí Plachty. Věk všech těchto objektů se však počítá na nejméně na stovky roků. V případě supernovy 1987A však poprvé uvidíme to, co nikdy předtím: Jak se rodí třpytivý pohřební rubáš jedné velmi hmotné hvězdy.

Jiří Dušek
Zdroj: STScI, Columbia University
 

Neónový prstýnek a informační dálnice

Za kosmickými humny -- no možná trochu dál, se nachází zajímavá bublina rozpínajícího se plynu. V menším z Magellanových oblaků si můžeme prohlédnout pozůstatek po hvězdě, kterých je jako šafránu. Jejich exkrementy obohacují prostor těžkými prvky a závěrečná stádia jejich vývoje jsou paradoxně impulsem k zrození nových objektů.

 Uvědomili jste si někdy, kolik toho můžete na Internetu nalézt? Právě před chvílí jsme s Jiřím debatovali o tom, jak šílený je Internet a jak ďábelská a "časožroutská" je možnost vyhledávání. Protože mi chyběla vědma brněnské části redakce (ředitel naší hvězdárny), musel jsem zapátrat v spletitých zákoutích sítě a sám nalézt informace o tom, jak je to se statistikou výskytu hvězd v naší (a nejlépe obecné) Galaxii. Pravda, toho, co jsem hledal, jsem se nakonec vzdal, ale přitom jsem se asi na hodinu začetl do úplně jiných stránek Nepřipadá vám šílené, co vše dnes můžete na webu najít? Začínám být Internetem konečně neskonale fascinován. Poslední stránka, kterou jsem nechal nejdéle v okně svého prohlížeče, byla jedna z novinek družice Chandra a právě o té bych vás chtěl informovat.

Pokud byste se někdy vydali do exotických zemí provoněných čerstvými orchidejemi, nasávali v Mexiku tequillu nebo žvýkali listy koky v Peru, musíte se určitě večer podívat na oblohu. Krásná, nová a tedy i notně tajemná zákoutí oblohy, kterou od nás nespatříte, totiž skrývají nejrůznější tajemství. Tedy alespoň pro nás, "severopolokoulníky". Pokud budete mít štěstí, všimnete si poblíž jižního nebeského pólu dvou nápadných mlhavých obláčků, které nesou jméno po slavném mořeplavci a objeviteli.

Fernäo de Magalhäes, který se narodil dvanáct let před objevením Ameriky a který byl zabit v nedožitých čtyřiceti dvou letech, se stal vůbec prvním kapitánem, jehož výprava obeplula naši planetu. Sám Magellan byl však před dokončením cesty zabit na Filipínách a oblaka po statečném kapitánu pojmenoval písař Antonio Pigafetta, který je také podrobně popsal spolu s dalšími zajímavými objevy cesty. Galaxie jako takové ale znali lidé už mnohem dřív, neboť jsou pohodlně vidět pouhým okem.

 V menší z nich, Malém Magellanově Oblaku se nachází E0102-72, pozůstatek po jedné zajímavé supernově, který si vzala na mušku rentgenová družice Chandra. Pozorovaný plyn nacházející se asi dvě stě tisíc světelných let daleko, září především díky rázovým vlnám, které ho zahřívají na teploty řádu desítky milionů stupňů.

Hvězda, která se tu kdysi nacházela, musela vážit více než deset Sluncí a měla tak osud zpečetěn již od svého zrození. Dnes pozorujeme to, co desítky tisíc let ukrývala pod svým povrchem, a hlavně to, co stihla během své super-rychlé smrti vytvořit.

Přiložený obrázek představuje mapu rentgenového záření o různých vlnových délkách odpovídajících různým prvkům. Díky citlivým přístrojům na palubě Chandry mohou astronomové určit nejen jejich zastoupení, ale také dynamiku rozpínající se prstencové obálky o průměru 40 světelných roků.

 Přestože se Chandra věnuje notné dávce nejrůznějších SNR (tedy supernova remnants, pozůstatcích po supernovách), je E0102-72 podle vědců MIT (Massachusetts Institute of Technology, kde vznikl použitý spektrometr) nejlepším kandidátem pro testování hypotéz popisujících fyziku supernov. Přestože to není na první pohled úplně zřejmé, je právě toto studium nadmíru užitečné i pro pochopení toho, jak se ve sluneční soustavě ocitnul život, a půjdeme-li úplně ke kořenům, také toho, jak se vůbec počalo psaní historie celé sluneční soustavy.

Těžké prvky, bez kterých bychom se nikdy nedopracovali až ke geniální hudbě Pink Floyd nebo zázraku jménem Internet, se totiž vyrábějí právě v jádrech velmi hmotných hvězd nebo při explozích supernov. Destruktivní výbuch pak rozmetá tyto životodárné exkrementy do širokého dalekého okolí.

Z rychlosti rozpínání obálky určili astronomové také energii, která se uvolnila při explozi. Odpovídá přibližně takovému množství energie, které Slunce vyprodukuje za tři miliardy let své existence. Není ten Internet báječný?

Rudolf Novák
Zdroj: Chandra News, Brittanica
 

Neklidné srdce červeného obra

Betelgeuze, 425 světelných roků vzdálená hvězda první velikosti na čelence udatného Oriona, tepe podobně jako lidské srdce, ta neforemná pumpa v našich křehkých hrudnících. K tomuto závěru v minulých měsících dospěl tým cambridgských hvězdářů pod vedením Hubblova kosmického dalekohledu. Ostatně koho jiného?

Betelgeuze, načervenalá ozdoba snad nejkrásnějšího zimního souhvězdí, patří mezi tzv. chladné červené veleobry s hmotností kolem 20 Sluncí. Teplota její rozsáhlé atmosféry, v průměru 3 tisíce kelvinů, se z mnoha různých důvodů mění a plynný obal dožívajícího obra, jenž by sahal až za dráhu Jupiteru, doslova vře. Stoupají v něm vzhůru rychlostí několika kilometrů za sekundu rozsáhlé bubliny horkého materiálu o teplotě až 5 tisíc stupňů, které svoji velikostí soupeří se samotným Sluncem. Rozpínají se, ochlazují a kondenzuje v nich jemný uhlíkový a křemíkový prach, jenž odtéká do vzdáleného mezihvězdného prostoru. Naopak chladný materiál zde podobně jako v hrnci na rozpálené plotně klesá do teplé náruče spodních vrstev. Výsledkem je zcela proměnný a nesouměrný tvar obřího stelárního měňavce a také polopravidelné kolísání jasnosti. "Momentálně je Betelgeuze kolem maxima jasnosti a na jaře by měla zase slábnout. Pokud už největší jasnosti dosáhla, pak to bylo jen kolem 0,30 magnitudy. Ale možná se ještě trošku zjasní," popsal nám současný stav její dlouholetý pozorovatel Kamil Hornoch z Lelekovic. Dodejme, že kolísá v rozmezí 0,0 a 1,3 magnitudy v cyklech dlouhých několik set dní. Doslova na dveře tak klepe její nezvratný osud v podobě oslnivé supernovy (typu II).

Pro tuto podobiznu jedné z nejjasnějších hvězd na obloze máme už nějakou dobu nádherné důkazy. Záběry a spektra pořízená Hubblovým dalekohledem totiž ukázaly, že zde existují rozsáhlé vzestupné i sestupné proudy vodíkového plynu obohaceného na prvky jaderného hoření. Alex Lobel a Andrea Dupree prostě od počátku roku 1998 až do jara 1999 pomocí zobrazovacího spektrografu STIS čtyřikrát prohlédli Beteulgeuze a získali tak detailní spektrum v radiálním řezu disku řídké stálice. "Zjistili jsme, že je vnější atmosféra neboli chromosféra teplejší než oblasti pod ní a že se v tomto období smršťovala i rozpínala," ve zkratce zhodnotil výsledky Alex Lobel z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. "Nejvíc překvapivá se však stala existence proudů plynů tekoucích v opačných směrech -- s rychlostí až 15 tisíc kilometrů v hodině."

Pohyb plynu hvězdáři sledovali jednoduše: Díky Doplerovu jevu jsou emisní čáry prvků v oblaku horkého plynu, které se pohybují směrem od nás, posunuty k delším vlnovým délkám, resp. ke kratším vlnovým délkám při letu směrem k nám. Když se díváme na hvězdu jako celek, pak se nám všechny tyto jevy smívají a ve výsledku tvoří jedinou širokou spektrální čáru. Pokud však dosáhnete dostatečného úhlového rozlišení, například pomocí Hubblových detektorů, pak můžete studovat dění na jednotlivých částech disku.

Navíc kosmická observatoř Betelgeuze sledovala také v ultrafialovém oboru prostřednictvím Kamery pro slabé objekty (FOC). V tomto oboru sice není chladná hvězda nijak oslnivá, přesto se podařilo prokázat, že se její jasnost mění v závislosti na dění v atmosféře a že jas disku není zcela rovnoměrný, ale obsahuje jasnější skvrnky. "Snímky nám přesně identifikují několik dosud nerozlišených jasných oblastí," komentoval Alex Lobel. "Spolehlivé vysvětlení dění v atmosféře nám však osvětlí až ostřejší a především častější záběry za delší období."

Komplikovanou strukturu již dříve ukázal rádiový průzkum Velmi velkou sítí (Very Large Array). Zřetelně asymetrická atmosféra je nejméně 600krát větší než Slunce a má třikrát větší průměr než viditelný disk Betelgeuze.

Vznik jasných skvrn lze vysvětlit mnoha způsoby. Například se mohou podobat známé granulaci sledované na povrchu Slunce. Samozřejmě v patřičně větších měřítcích. A nebo rázové vlny, které mají na svědomí celkovou pulsaci atmosféry. Tyto vlny se mohou rozpadat na menší "šokové vlnky", které náhodně vyplouvají až na povrch a ohřívají tak materiál. Ve hře však může být silné magnetické pole podél jehož siločar existují vzestupné a sestupné proudy různě teplého plynu.

Cesta k vyřešení této tajenky je zatím ještě daleká. Cesta k prohlédnutí nápadné Betelgeuse je však více než snadná. Stačí večer otevřít okno a podívat se nad jihozápad. Kdo by řekl, že se za ním skrývá neklidně pulsující vesmírné srdce?

Jiří Dušek
Zdroj: Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics
 

Sombrero vmáčklé do čela

Jedna čtvrtina Velmi velikého dalekohledu, který spojenými silami staví evropské státy na chilské hoře Paranal, opět dokázala své kvality. Osmimetrové zrcadlo Antú, pojmenované v indiánské nářečí po Slunci, totiž mrknulo na neméně zajímavou galaxii Sombrero.

 O existenci spirální galaxie M 104 ze souhvězdí Panny víme už od konce osmnáctého století, kdy ji náhodou objevil francouzský astronom P. Méchain. Své současné jméno, charakterizující celkový vzhled, však dostala mnohem později.

Vzdálenost Sombrera, tedy mexického klobouku, se odhaduje na 30 až 50 milionů světelných roků a patří ke Skupině galaxií v Panně. Je podivuhodné, kolik ji obklopuje kulových hvězdokup. (Ty nejjasnější vypadají jako hvězdy kolem zářivého disku.) Jejich celkový počet se odhaduje na dva tisíce! V porovnání s tím je naše Galaxie (necelých 200) či M 31 (kolem 350 hvězdokup) jenom "chudým příbuzným". Navíc má Sombrero mnohonásobně větší zářivý výkon a v jeho nitru existuje černá díra s hmotností dvě miliardy Sluncí.

Ovšem to, co vás na první pohled upoutá, je temný pás, který ji rozděluje ve dví. Na galaxii se totiž díváme prakticky z boku a tak na pozadí nesčetného množství hvězd vynikají celé série rozsáhlých plynoprachových oblaků, jež se koncentrují podél roviny galaxie. Právě na něj se zamířil i Antú: Protože mají na záběrech nejmenší detaily velikost jenom 170 světelných roků, nápadně tak vyniká komplikovaná struktura mezihvězdných mračen. Všimněte si přitom, že jsou jejich okraje načervenalé -- zde jimi prosvítají vzdálenější stálice, jejichž světlo bylo zčervenáno průchodem jemným prachem. Komponované snímky tak v klidu soupeří se samotným nejvyšším: Hubblovým dalekohledem.

Stavba Velmi velikého dalekohledu, v nejbližších letech zřejmě nejlepšího astronomického přístroje na povrchu Země, se už přehoupnula do druhé, menší poloviny. V současnosti jsou v provozu již tři osmimetrové teleskopy: Antú, kterým první světlo prošlo v květnu 1998, už rok slouží rutinní vědě. O rok mladší Kjújen pomalu dokončuje testy a letos na apríla bude také položen na oltář bohyně Uránie. Ve středu 26. ledna 2000 proběhly první fotony i třetím Melipalem, takže dnes má celý systém již sběrnou plochu 160 metrů čtverečních. Čtvrté zrcadlo Jepún se dočká inaugurace koncem tohoto roku.

Jiří Dušek
Zdroj: ESO News
 

Trable v kosmonautickém ráji

Široké pláně rozlehlého Pacifiku jsou zaslíbeným uzemím pro raketové střelnice Spojených států, Francie, Japonska. Zbytky nejrůznějších nosičů při úspěšných letech i fatálních katastrofách mizí pod hladinou, riziko jakýchkoli škod, snad až na ke smrti vystrašené vodní příšery, je nulové... Opravdu? Nadšení průkopníků kosmických letů dostalo v posledních dnech pořádně studenou sprchu: Drobný ostrůvek v jižním Tichém oceánu zablokoval start rakety Taurus na Vandendergově základně v Kalifornii.

I maly ostrov dokaze zpusobit velike problemy Koncem týdne měl do vesmíru odlétnout experimentální špionážní satelit amerických vzdušných sil, který poslouží jako základ pro budoucí dálkovou kontrolu zařízení na výrobu jaderných a chemických zbraní. Naši planetu bude snímat hned v patnácti spektrálních pásmech od viditelné až po vzdálenou infračervenou oblast. (Malou pikantérií je informace, že součástí je i rentgenový spektrometr vyrobený českou firmou Space Devices a sponzorovaný Astronomickým ústavem České akademie věd!)

Jinak bezproblémový odjezd však naprosto nečekaně vetovala námitka Tahitské vlády, že trajektorie plánovaného letu rakety Taurus vede přes ostrůvek Maria. Malý kousek pevniny Francouzské Polynésie o výměře 26 kilometrů čtverečních porostlý kokosovými palmami a obývaný asi dvěma stovkami lidí se totiž nachází uvnitř asi 150 kilometrů dlouhé a 50 kilometrů široké oblasti, kam se má podle plánu zřítit třetí stupeň nosiče.

Chyba je však na straně Američanů, kteří při vybírání cesty použili databázi Spojených národů, kde je Maria považována za neobydlenou. Má polohu 21,88 stupňů jižní šířky a 136,33 stupňů západní délky a patří mezi 118 ostrovů či atolů Francouzské Polynésie, která je pod správou Francie. A protože řídící středisko nemůže ovlivnit pád třetího stupně, bude nezbytné buď dočasně evakuovat obyvatele nebo přeprogramovat řídící počítač rakety na jinou trajektorii. To však spolu s předstartovní přípravou způsobí měsíc zdržení.

Ve prospěch Polynésanů hovoří skutečnost, že během startů z Vandenbergovy střelnice jsou zcela rutinně evakuovány pracovníci ropných plošin, které se nacházejí na  trase letu. Není tedy divu, že nechtějí dobrovolně sloužit jako terč raketového motoru, jenž na ně může spadnout z výšky pět set kilometrů.

Vše rozhodnou až další analýzy a samozřejmě diplomatická jednání. Kladným příkladem může být čerstvá dohoda mezi japonskou kosmickou agenturou a nedalekou Republikou Kiribati, která v několika následujících rocích postaví na Vánočním ostrovu přistávací dráhu pro experimentální miniraktoplán HOPE-X. Kromě toho zde vznikne vodní přístav, zrekonstruuje se letiště a rozšíří některé komunikace. S prvním letem se počítá už v roce 2004. (Nehledě na dřívější experimenty v atmosféře.)

HOPE-X byl původně zkušební předchůdce většího letounu, jenž měl na oběžnou dráhu vynést až několik tun materiálu. Jeho vývoj byl ale v roce 1997 pro nedostatek financí zastaven. Japonská agentura však doufá, že užitečná bude i "malá" bezpilotní verze. HOPE-X se do vesmíru vydá z Tanegashima Space Center na špici rakety H-2. Jeho konstrukce vychází z osvědčeného Shuttlu a na nízkou dráhu zvládne dopravit až tři tuny materiálu.

Kiribati obývá na 80 tisíc lidí, z nichž většina žije na ostrově Betio, menším než většina velkých městských parků. Japonci zde za druhé světové války stavěli letiště, to však Američané obsadili těsně před dokončením v listopadu 1943. Právě ono po omlazovací kůře poslouží jako přistávací základna nového vesmírného letounu.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...